Historie

GRACIÓZNÍ POSLOVÉ BOHYNĚ BASTET

ÚVOD

„Ó zázračná kočka, darovaná navždy!“

Nadpis na obelisku v Nebre, Egypt

30 kilometrů na jih od Káhiry, vedle městečka Sakkara, je několik nekropolí hlavního města z období Staré Říše (XXVIII-XXIII století př. n. l.) - Memfisu. Mezi nimi obzvláště vyniká pyramida Džosera (2789-2760 r. př. n. l.), zakladatele III dynastie, ale nejen zříceniny Staré Říše proslavily Sakkaru. Na území komplexu rozlohou 9 čtverečních kilometrů se dají najít památky skoro všech období staroegyptské civilizace. Více než 3 000 let se tady pohřbívali králové a šlechta.

V nekropoli se pohřbívali nejen lidé, ale také zvířata — v severní části bylo nalezeno velké množství pohřbených sokolů, ibisů, babuinů a jiné... Každému zvířeti byl zasvěcen zvláštní chrám, kde je chovali na to, aby je pak mohli obětovat a mumifikovat.

Už v konci XX století na východě Sakkary archeologové nalezli velké kočičí nekropole v základu kopce, na kterém v období Nové Říše stál chrám bohyně Bastet – ženy s hlavou kočky. Celý komplex dostal název „Bubastion“, což v překladě z řečtiny znamená „Svatyně Bastet“.

Při průzkumu skalních hrobek šlechty Nové Říše vědci nalezli velké množství koster a mumií koček. Za periodu od XI století př. n. l. až po řeko-římskou nadvládu (332 — 395 r. př. n. l. )jich v katakombách Bubastionu bylo pohřbeno desítky tisíc.

Starodávní egypťané milovali a uctívali kočky — o tom svědčí nesčetná množství vyobrazení na papyrusu a malby na zdech hrobek. Kočky, stejně jako jiná posvátná zvířata — sokol, ibis, krokodýl a jiné — byly považovány za prostředníky mezi bohem a lidmi. Egypťanové v kočce viděli vtělení bohyně Bastet (Řekové jí říkali Bubastis).

Těžko říci kdy konkrétně egypťanové domestikovali kočky. Historici se shodují s názorem, že už v půlce III tisicíletí kočky žily v domech obyvatelů údolí Nilu. Chytáním hlodavců chránily sýpky veliké zemědělské civilizace a postupně se proměňovaly na domácí mazlíčky. Rolníci tak silně milovali své ocasaté pomocníky, že po smrti svých zbožňovaných miláčku si holili obočí na znak smutku.

Bastet symbolizovala domácí krb a uctívala se jako ochránkyně domu, rodiny, žen a dětí. Zobrazovali tuto bohyni jako ženu s kočičí hlavou, hrající si vedle koťat a s hudebním nástrojem – sitrem – v rukou.

Zobrazení kočky, sošky a "kočičí" amulety musely přinést svému majiteli úspěch v lásce a ochránit od zla a sil tmy. Svatyně Bastet obléhaly davy poutníků. V chrámech rolnicí a řemeslníci kupovali mumie koček a předávali je kněžím, aby pohřbívali tyto posvátná zvířata Bastet v zvláštních komorách. Nejspíš kočky v záhrobí musely přinášet bohyni prosby poutníků o zdárném manželství, o narození dítěte, o uzdravení příbuzného a pod...

Protože žádoucích poslat zprávičku bohyni Bastet bylo nekonečně mnoho, výroba mumií „poslíčků“ přerostla ve velkovýrobu. O tom svědčí nekonečné množství kočičích pozůstatků, nalezených v Bubastioně.

Hérodotos, který navštívil Bubastis v V století př. n. l., byl ohromen obrovským chrámem bohyně-kočky. Podařilo se mu zúčastnit se každoroční slavnosti na počest Bastet. Po dobu oslav egypťané pili víno, bavili se a jásali.

Mezi pozůstatky koček se vyskytují 2 druhy zvířat: kočka bažinná (Felis chaus) a domestikovaná africká divoká kočka (Felis lybica). Archeologové nashromáždili údaje o věku zvířat a ve většině případů se povedlo určit i příčiny smrti. Většina nalezených koster patřila koťatům ve věku do 6 měsíců. Jsou mezi nimi mladí kocouři staří 1 – 1,5 roku. Více něž 2/3 zvířat byli usmrceny — některým rozdrtili lebku, některá byla zardoušená. V Starověkem Egyptu pouze kněží mohli obětovat kočku, ostatní egypťany za podobný zločin čekal trest smrti.

V Bubastionu se kočky nacházejí ve dvou polohách – jedny jsou jako kuželka — packy a ocas mají nataženy podle těla a jiné mají tlapy a občas i ocas roztažené na strany. Proč? Je možné, že mumie patří různým obdobím, nebo měly odlišné předurčení – na tyto otázky archeologové ještě musejí najít odpovědi...

Mezi mnohočetnými kočičími pozůstatky badatelé objevili několik mumií, které se podstatně lišily od ostatních. Byly mumifikovány se zvláštní důkladností. Před pohřbem zvířata byla nabalzamována, ovinuta lněnými obinadly, vysoušena, pomalována a pak pohřbena ve slušném kamenném nebo dřevěním sarkofágu. Do záhrobí se vydávaly ne zlehka, ale nabaleny šperky, amulety a jinými drahými dárky. Taková „umělecká díla“ si mohli dovolit koupit a obětovat Bastet jen hodně bohatí poutníci.

Archeologům se také dostalo několik falešných mumií — prázdné nebo neúplné zámotky, ve kterých leželo jen několik kostí a neznámé anorganické plnivo. Asi je kněží prodávali jen za pakatel těm nejchudším poutníkům. Koupě takovéto „druhojakostní“ mumie egypťanovi dávala možnost se obrátit s prosbou na milostiplnou Bastet.

A Vy víte, že …

* V heraldice kočka – symbol nezávislosti a zobrazuje se v profilu a líci.

* V Rusku se domácí kočka stala hodně drahou a proto byla hodnotným a žádaným dárkem protože garantovala ochranu úrody před hlodavci.

* V Středověké Evropě kočky považovali za společnice čarodějnic a ztělesněním pekelné havěti.

* Předpokládá se, že původním životním prostředím divoké kočky byla poušť.

* Zhruba 5% všech koček jsou bílé a 10 až 20% z nich jsou hluché.

* Čich kočky je přibližně 14 krát rozvinutější něž lidský.

HISTORIE PLEMENE

"Habeška – je to pes, kterého máte doma, když nemáte psa!"
Přísloví chovatelů habešek

Habešská kočka je jedna z nejstarších kočičích plemen. Toto unikátní zvíře demonstruje přírodní „divoké“ zbarvení a zároveň vlastní neobvykle laskavou povahu. O vzniku habešek existuje velké množství mýtů, ale nikdo nemůže přesně říct kdy a jak vznikly habešské nebo-li abyssinské kočky, jak je nazývá zbytek světa.

Ve starodávném Egyptě, kde kočka byla považovaná za posvátnou, malíři a sochaři zobrazovali nádherné zvíře s pevným a svalnatým trupem, lehce vytaženým graciózním krkem, velkýma ušima a mandlovýma očima. Habeška se velice podobá výtvorům staroegyptských mistrů. Stejně tak je podobná divoké Africké kočce Felis Lybica, která se považuje za prarodiče všech existujících kočičích plemen.

Freska a soška z Bubastionu a africká divoká kočka.

První upomínka o habeškách se objevila se v časopisu «Harper’s Weekly» 27. ledna 1872 roku v souvislosti s výstavou koček v Křišťálovém Paláci v prosinci 1871 roku, na které se prvně objevila a rovnou obsadila 3. místo habešská kočka. Článek zdobil obrázek dotyčné habešky.

Když se v 80. letech 19. století na prvních kočičích výstavách ve Velké Británii objevily kočky, zvané „Abyssinské“, neohromovaly návštěvníky obrovskou velikostí, nebo délkou srsti, nebo modrookostí, ale přes to všechno nezůstaly bez povšimnutí. Neobvyklé bylo jejich zbarvení – bez jakýchkoliv pruhů nebo vzorků, připomínající srst divokého králíka zajíce. Navíc celkový vzhled nové rasy sjednocoval v sobě vše, co člověk vkládal do pojmu „kočka“, přičemž kočka divoká, přirozená ve svém půvabu, s povahou láskyplnějšího domácího mazlíčka. Ovládající obdivuhodnou harmonii vzhledu habešky znázorňující „zlatý řez“ v živém kočičím zevnějšku.

Navzdory „divokému“, přírodnímu vzhledu habešky je možné bez zveličení je nazvat prvním šlechtěným plemenem koček Evropy. Šlechtěným nebo kulturním plemenem se nazývá to plemeno, které bylo vytvořeno člověkem s použitím cílevědomého páření zvířat a umělého výběru na rozdíl od plemen domorodých, vznikajících převážně přirozeným výběrem. Genetická analýza prokázala nejen příbuznost habešek s mumifikovanými kočkami z Bubastionu, ale také to, že šlechtění plemena začalo před 5500 lety!

Gordon Stables ve své knize „Kočky, jejich zvláštnosti a charakteristické rysy“ (Cats : Their Points and Characteristics, 1876), vytištěnou v roce 1876 nakladatelstvím „Dean & Son„ se zmiňuje o habešských kočkách a uvádí barevnou litografii, zobrazující zástupce plemena – tmavou kočku, u které nejsou žádné pruhy - ani na packách, ani na čenichu, ani na krku.

Pod obrázkem napsáno: =>

„Zula, kočka Mrs. Kapteyn Barrett-Lennard. Tato kočka byla dovezena z Abyssinie po válce, udržovala se v domě a dlouho zachovávala zvyky divokého zvířete. Ale teď velice miluje svou paničku, ačkoliv zastává poněkud výstřední a odlišnou od obvyklých koček.“

Osobitá grácie tohoto plemena a také ohromující podoba těchto koček se soškami a freskami, zobrazujícími bohyni Bastet v kočičí podobě zesilují přesvědčení většiny felinologů o egyptském původu habešek.

Bronzová soška bohyně Bastet v kočičí podobě, nalezena v 1850 roce v pyramidě v Sakkare a habešská kočka barvy sorrel

Hrobka Deir al-Madinah. Egypt. Luxor a Ben Hasan, kočka s obojkem na fresce jedné z hrobek

Existují také teorie indického původu habešských koček, odkud buď cestou přirozené migrace nebo v lodích trhovců, se jako jeden z druhů zboží dostaly do přístavních měst starobylého Egypta a Etiopie. Potvrzením této teorie by mohlo být to, že se zrovna v jihovýchodní Asii nejčastěji nacházejí tickingované kočky.

„Zakládacím kamenem“ této teorie se stal exponát Zoologického Muzea v Lejdenu, Holandsko, pod názvem „Ratrie“, domácí kočka Indie. Zmíněné exponáty byly koupené v r.1834-36 u trhovce prodávajícího na výstavách divokých koček.

Také existuje další teorie spojení habešek s tickingovanými kočkami Indonésie. Dle známých faktů v roce 1868 britskými vojáky v Abyssinii (semitský název Etiopie, používaný do roku 1945) po úspěšném vojenském tažení proti císaři Tewodrosa II, ve zničeném a vyrabovaném paláci bylo údajně nalezeno několik nádherných koček, které byly následovně darovány několika důstojnickým manželkám a jimi pak odvezené do Anglie při návratu domů. K mám se dostal popis a zobrazení pouze jedné z nich – kočky jménem Zula. Tak či onak je zřejmé, že s časem se v chovu musely používat místní kočky – obyčejné pruhované a britské krátkosrsté, o čemž svědčí nejstarší zápisy. Ale brzy habešské kočky začaly ztrácet svou eleganci a jejich srst své teplé barvy a ticking. Před chovateli vznikl úkol vrátit starobylému plemenu jeho půvab a vzhled, což bylo vyřešeno pomoci koček, dovezených z Asie a Blízkého Východu.

Patrie" , kočka, domestikovaná v Indii., exponát Leiden Zoological Museum, Holandsko

Nejvíce tickingované kočky se nalézají mezi populaci koček Singapura, odkud šíření teto barvy úzkou chodbou jde na Západ a končí zhruba v okolí Teheránu ( Irán ). V druhé půlce XIX století Anglie vedla hodně koloniálních válek po celém světě a tak pro vracející se vojáky dovézt podobné kočky z tohoto regionů nebyl problém.

Nicméně formování habešských koček mohlo začít kdekoliv, ale není žádná pochybnost v tom, že současná historie plemene začala v Anglii.

Na přelomu IX a XX století ve Velké Británii se pro plemeno ujal název „Abyssinian Cat“, související z původem oficiálně první habešské kočky jménem Zula. Postupně se tento název uplatnil ve zbytku Evropy a později taky v USA, kde tomuto novému a neobvyklému plemenu kvůli podobnosti zbarvení koček se srstí králíka divokého říkali takovým vtipným pojmenováním jako „bunny cats“ (zaječí kočky) či „rabbit cats“ (králičí kočky). V Česku se používá termín „Habešská kočka“, což je spojeno se starým arabským názvem Etiopie - Habeš,

Intenzivní práce pro selekci koček s tickingem bez zřejmého vzoru začala v sedmdesátých letech XIX století ve Velké Británii.

Z počatku byl dosažen velký rozsah barev tickingu – od „divokého“ stříbrného aguti po sytě žlutý. Jestli analyzovat jména zvířat toho období tak vzniká dojem, že stříbrná barva byla dominantní. Taková jména jako „Aluminium“ (Hliník), „Rtuť“, „Stříbrný Mameluk“ a „Stříbrná Vila“ asi s těží mohla mít černá (divoká) nebo červeně (sorrel) zbarvená kočka. Dnes někteří chovatelé začají znovu vzhlížet ke stříbrné„mutaci“. Ale ještě mezi prvními britskými chovateli začínaly znít hlasy proti stříbrné barvě. Tak pan H.C. Brooke pro to, „...aby vrátil teplo barvy...“ používal v chovu kocoura, kterého označil jako „... nejrezatějším...“ ze všech svých kocouru (Denham and Denham, 1951).

V historii každého plemene jsou vepsána jména jeho „zakladatelů“. Pro habešky to jsou: paní Constance Carew-Cox, slečna E.A. Clarke, paní Frederick, paní Patman, lady Edith Douglas-Pennant a lady Decies. A ještě dvě významná jména: pan Sam Woodiwiss a pan H.C. Brooke. Každý z vyjmenovaných ve své době byl vynikajícím chovatelem a převážně jejich úsilím habešské kočky dostaly uznání jako plemeno.

V 1896 roce Habšské kočky (Abyssinian Cat) byly oficiálně zaregistrované v Nacionálním Klubu Koček (National Cat Club) Velké Britanie. První zápis o plemenu prohlašuje, že kocour Sedgemere Bottle narozen 1892 a kočka Sedgemere Peaty rozená 1894 jsou ve vlastnictví pana Sam Woodiwiss. Peaty dříve patřila panu Swinyard a později byla koupena panem Brooke (Denham and Denham, 1951). Takže se dá zodpovědně prohlásit, že habešky jsou nejstarším oficiálně přiznaným plemenem koček.

V období 1900-1905 v plemenných knihách bylo zapsáno 12 habešek, každá z nich měla jednoho nebo oba rodiče, vnesených do záznamů jako neznámý. V roce 1903 se narodila zvláště pěkná kočka jménem Fancy Free. 13 července 1905 roku se narodil kocour, nazvaný Aluminum. Tyto zvířata byly vyšlechtěny paní Carew-Cox a staly se zakladateli mnoha krevních linií. V knize pana a paní Denham „Ditě Bohů“ se zpomíná, že Fancy Free měla střibrnou barvu a vyhrála pohár šampionátu Westminster Show v roce 1909. Fancy Free a Aluminum 2 září 1907 porodili kotě Aluminum II, které bylo zakoupeno slečnou J.R. Cathcart ze Spojených Států, stejně jako slečna Cathcart, která si pořídila kočku jménem Salt. Podle tvrzení paní Zanetti (Zanetti, Dennis, and Hantzmon, 1906) Aluminum II a Salt byly první habešky importované do USA.

V 1929 roce pan Woodiwiss-junior založil „Abyssinian Cat Club“, prvním prezidentem kterého byla paní Stables. V knize „Kočky, body a klasifikace“ ("Cats, their points and classification"), její manžel, doktor Gordon Stables, věnoval habešským kočkám obsáhlý a vyčerpávající článek. Tato kniha nás vrací do roku 1877 a zveřejňuje na počestném místě, naproti úvodnímu listu, litografii s podobiznou znamenité první kočky Zuly s kterou začíná historie habešských koček.

Druhá Světová Válka nanesla těžkou ránu po chovů koček, nevyhýbající se habešským. Fakticky pouze manželé Basnett byli po válce schopni pokračovat v chovu. Na jedné z prvních poválečných výstav koček jejich dcera předvedla několik přeživších habešek. Za pomoci amerických chovatelů byl chov poměrně rychle obnoven a začala perioda rozkvětu tohoto nádherného plemene. Velký podíl na tom mají Sidney a Helen Denham, majitelé chovatelské stanice „Frensham“. Byli to velmi vlivní lidé svého času. Spolu napsali informační brožuru zasvěcenou habešským kočkám „Dítě bohů“, který byl vydán v roce 1951 a začátkem roku 1980 byl vydán také v USA.

Bohužel, Sidney a Helen Denham nemohli předvídat, že v 70-tých letech se objeví hrozba totálního vymírání plemena na leukemii. Během roku zemřela polovina chovných kocourů Anglii.

Naštěstí, díky chovatelům – nadšencům bylo plemeno obnoveno. V 1979 roce anglický klub milovníků habešských koček hrdě oslavil své stoleté výročí. Kvůli tomu byla provedena výstava koček, věnovaná habešským kočkám. Na posouzení bylo přihlášeno 89 zvířat.

V současné době habešské kočky jsou uznané všemi mezinárodními felinologickými organizacemi. Postupně habešské kočky po celém světě nabírají na popularitě, ale prozatím jsou nejoblíbenější ve Spojených Státech a Rusku. V USA se dokonce po dobu posledních 20 let habešské kočky drží mezi pěti nejpopulárnějšími plemeny koček v zemi.

POVAHA

„Ženy a kočky dělají to, co chtějí , mužům a psům je lepší se jim přizpůsobit...“

Albert Holbrooke

Habešský kocour hlídá svou těhotnou kočku

V knize "Průvodce pro milovníky koček“ („Kitten Buyer's Guide „) od Carolyn Osier habešská kočka je popsána tak:

„Habešské kočky jsou nejchytřejší mezi všemi tvory na naší planetě“.

A ještě:

„Habešské kočky milují lidi a rády s nimi udržují vztahy. Nejsou vtíravé, ale rády mají pod dohledem všechnu vaši aktivitu a, kdyby něco, rády Vám nabídnou svou pomoc. Jsou velice loajální a stávají vynikajícími, chápajícími společníky a taky nenápadně cvičí své páníčky, klidně demonstrují své preference a přání.“...

Mimo velkolepé zbarvení srsti (takové nádherné už nenajdete u žádného jiného plemene!) u habešek existuje ještě spousta toho, čím se před Vámi může vychloubat – neobyčejná grácie štíhlého, elegantního, ale ne extrémně hubeného, jak u orientálních nebo siamských koček) trupu, okouzlující pohled, hluboký a neobyčejný, „tesaný“ profil. Navíc mají výbornou povahu – jsou to milující a velmi oddané majitelům kočky. Milují hry s dětmi, rády pozorují vším, co se děje v domě a lehce koexistují s jinými domácími mazlíčky.

Habešské kočky jsou velice důvtipné, rády aportují hračky a tužky. Jejich výchova je jednoduchá, protože jsou to velmi přítulná zvířata, rády jdou na kontakt s člověkem. Nebudete muset stokrát vysvětlovat habešce, že kytky v bytě nejsou jídlu a záclony nejsou k houpání. Přes to, že tyto kočky jsou nabité energii a jsou nesmírně hravé – sedět uzavřené v malém bytě je pro ně velká nuda – ale o své závěsy a záclony už se nemusíte bát – habešky jsou intelektuální do morku kosti! :)

O neopakovatelné povaze habešek se dá vyprávět hodně dlouho. Zrovna ona, jako první, získává srdce šťastných majitelů „dětí slunce“. Habešky – je to rasa pro ty lidi, které nechtějí mít doma „gaučové“, pasivní a lhostejné k okolnímu ději zvíře. Habeška – opravdový společník ve všech významech tohoto slova. Ona je plnohodnotný majitel bytu spolu s Vámi. Ona potřebuje Vaši společnost! A proto habeška je jen pro lidi, které mohou a chtějí věnovat dostatek času a pozornosti svému maličkému kamarádovi.

Habešské kočky vždy projevuji živý zájem ke všemu, co se děje v domácnosti. Převážnou část svého času budou vedle Vás jako pomocníci pro všechny domácí práce. Zbytek času věnují kontrole „svých majetků“. Ale nejspíš stihnou oba úkoly současně. :))

Habešky jsou nadprůměrně inteligentní a sofistikovaná zvířata a současně taky živá, přítulná, neordinérní, pohyblivá a emotivní, s nádherně vyváženou povahou a jsou neuvěřitelně odvážná. Můj kocour ještě v tříměsíčním věku nebojácně zaútočil na obrovského sršně, co vlétl oknem. Přemáhajíc bolest v pacičce, do které dostal žihadlo, kotě zabilo sršně dřív, než jsem mu stihla doběhnout na pomoc. Úplně stejně se zachovala mladá kočička, když do bytu vlétl velký čmelák.

Zároveň nemůžu opomíjet naprosto úžasnou trpělivost a důvěru k člověku u habešských koček. Buď to tisícileté soužití s člověkem, pečlivá selekce nebo nadprůměrná inteligence, ale tyto kočky jsou velmi obezřetné – ještě se nikomu z nás nestalo, aby ho poškrábala habeška! Ani při hraní či koupání!

Ve vztahu s jinými domácími zvířaty habešky projevují výrazné vůdcovské vlastnosti. Všechno tohle dohromady s vynalézavostí, vychytralostí, důvtipem a odvahou získalo habeškám velký obdiv příznivců plemene. Možná právě proto chovatelé habešských koček o nich říkají, že to jsou velcí svérázní psi v malé kočičí podobě.

PÉČE

„Nejpříjemnější na kočce je její láska k pohodlí“

Camptonite McKenzie

Habešské kočky nepotřebují žádnou speciální péči. Stačí párkrát do měsíce, pročesat speciálním kartáčem, obzvlášť v období línání. Při tom musím sdělit, že habešky pelichají velmi zřídka. Náš kocour pelichal jen jednou za 3 roky v období velkých veder. Před výstavou doporučuji kočku vykoupat 2 – 3 dny předem s použitím speciálního kočičího šamponu – šampony pro lidi jsou naprosto nevhodné!!! Přibližně jednou do měsíce a před výstavou se musí ostříhat drápky a vyčistit uši. Na stříhání se používají speciální kleště, které se kupují ve zverimexu nebo u veterináře a na uši se používají obyčejné vatové tyčinky, co prodávají v každé drogerii.

Protože habešky jsou velice aktivní, pohyblivé a nabité energií je správné zabezpečit pro ně speciální vybavení – kočičí strom, hračky, škrabadla, domečky a taky pelíšky, kde se kočky mohou schovat a nerušeně si odpočinout.

POPIS PLEMENA

„Dokonce i nejmenší z kočkovitých - dokonalé!“

Leonardo da Vinci

Habešská kočka není velké, ale neuvěřitelně ladné a graciózní plemeno. Elegantní stavba těla a těsně přiléhající krátká srst, velké mandlové oči, veliké jako u servala uši, měděná barva – toto vše nápadně připomíná zobrazení pradávné plavé kočky na bareliéfech starobylého Egypta.

Proporce těchto koček jsou naprosto harmonické a jsou živoucím znázorněním „zlatého řezu“.

Jako zlatý řez (latinsky sectio aurea) se označuje poměr o hodnotě přibližně 1,618. V umění a fotografii je pokládán za ideální proporci mezi různými délkami. Zlatý řez vznikne rozdělením úsečky na dvě části tak, že poměr větší části k menší je stejný jako poměr celé úsečky k větší části. Hodnota tohoto poměru je rovna iracionálnímu číslu: 1,618033988769894848...

Například, standard CFA říká, že ideální habešská kočka je zářivé zvíře průměrné velikosti, královského vzhledu s viditelně tickirovanou srstí.

„Ticking – je to zvláštní zbarvení srsti, kdy každý vlásek je obarven pásy výrazně odlišných barev – světlá – tmavá – světlá – tmavá. Na špičce vlasu má vždy být tmavá barva.“

Je nutné vidět habešskou kočku na vlastni oči, obzvláště v pohybu, aby bylo možno ocenit nakolik nadherná je její krátká, hedvábná srst, zbarvená zonárně. Jen při pohybu kočky je perfektně vidět ten samý efekt blikání. Existuje několik barevných variet zbarvení habešských koček – černá (n), červená (o), modrá (a) a plavá (p), ale všechny musí byt tickirované – obarvené pásově a třpytit se při pohybu kočky.

Ohledně odlišného vzhledu evropských a amerických habešských koček existuje domněnka, že kvůli zvětšení uší a délky nohou byly habešky americkými chovateli kříženy s orientálními kočkami. Jako výsledek v současné době de-facto vznikly dvě základní linie chovu tohoto plemene a dva standarty – evropský a americký.

Zvířata amerického chovu jsou vice „orientální“ - mají lehčí kostru, podstatně větší uši, postavené niže a dál od sebe, o něco slabší bradu a moc dlouhou tlamu, chybí prohloubeň ke přechodu k tlamě.

Naproti tomu zvířata evropských linii zachovala plynulost linie a proporce, které se nejvíce schodují s egypskými soškami. Nejúžasnějším rysem těchto linií je, samozřejmě, slavný „habešský úsměv“, údajně pozůstalost britské krve z dob anglického období historie habešek.

Typický habešský úsměv

Toto plemeno je temperamentní, zvědavé a hravé. Kočky z tohoto plemene jsou sebevědomé, nesmírně aktivní a neúnavně běhají, skáčou a šplhají. Jejich šplhací vášeň by měla být dostatečně uspokojena různými odpočívadly či různými jinými vysokými atrakcemi určenými pro kočky. Jinak si kočka najde náhradu, kterou bude nevyhnutelně nábytek, záclony, lampy a podobně. Od rána do večera zaměstnaní lidé by si měli uvědomit, že aktivní, nudící se habešské kočky si začnou vyžadovat velkou pozornost, protože nejsou rády samy, ale naopak - vyhledávají společnost. Jsou to kočky nehlučné, které velice potěší nějaký tělesný kontakt.

Někteří jedinci tohoto elegantního plemena se snadno naučí otevřít dveře, aportovat menší předměty, rády se učí různým kouskům. Tomuto plemenu také většinou nevadí cestování.

STANDART FIFE

„Bůh stvořil kočku, aby u člověka byl tygr, kterého je možně pohladit.“

Viktor Hugo

Habešské kočky jsou středně velké, temperamentní, mrštné, činorodé, inteligentní, hravé, zvědavé a společenské.

Hlava: není velká, má klínovitý tvar a silnou bradu, široká nahoře, z měkkým půvabným obrysem.

Nos - je rovný a středně dlouhý. Přechod od čela na čumák je naznačen slabě .

Čumák – není ostrý. Lehká prohlubeň při přechodu k tlamě, ale pinch je vadou.

Uši: poměrně velké, postavené vzhůru, se širokým základem, zakulacenými konci, s „otiskem palce“ a „šošolkou“ chlupů. Obočí je tmavé.

Oči: velké a výrazné, mandlového tvaru. Jsou zářivé a výmluvné, zelené, žluté nebo jantarové s výkresem v barvě tickingu. Obočí je tmavé.

Krk: půvabný, dlouhý.

Tělo: pevné, svalnaté a pružné.
Záda jsou silná, dobře vyvinutá. Hrudník má široký a dostatečně hluboký.

Nohy: jsou žilnaté, pevné, středně dlouhé nebo dlouhé. Tlapky malé a oválné.

Ocas: dlouhý, od kořene ke konci se zužuje. Špička je vždy černá.

Srst: krátká a jemná, půvabně a elegantně zakřivená, těsně přiléhající k tělu. Dvojitý nebo trojitý ticking, nejlépe s tmavými špičkami.

Barva srsti: Jsou povolená čtyři zbarvení – černá (ABY n, ruddy, divoká), červenohnědá (ABY o, sorrel), modrá (ABY a) a plavá (ABY p, fawn). Bíla je povolená pouze na bradě a u nosu.

VADY.

Hlava: hodně prohloubený stop. Nadměrně mnoho vzorů na tlamičce.

Uši: malé nebo špičaté.

Oči: kulaté, neurčené barvy, chybějící obvod oka.

Tělo: nedorostle.

Ocas: kruhy na ocasu.

Srst: chladný nebo pískový odstín barvy, čáry nebo jiné znaky na trupu nebo nohách.

ZVLÁŠTNOSTI:
Zvíře stojí jakoby na "špičkách". Z neznámých důvodů se habešským kočkám často rodí se více kocourků, nežli kočiček.

V članku jsou použité materiály z těchto zdrojů:

(ń) by Rosemonde S. Peltz
(ń) published in "This is the ABYSSINIAN CAT" by Kate Faler, 1983
(ń) Baton Rouge | History of the Abyssinian Cat